I v této poměrne svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout – jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným, než strojem. Cožpak si ten, kdo tak často musí uplatňovat své znalosti, může opravdu uvědomovat – a věru by to k svému růstu potřeboval – svou nevědomost? Měli bychom ho občas zdarma nasytit a ošatit a posílit ho něčím vzpružujícím, než ho odsoudíme. Nejjemnější stránky naší povahy, tak jako ojínění na ovoci, mohou být uchovány, jen když s nimi zacházíme co nejšetrněji. Jenomže se k sobě samým, ani jeden k druhému, nechováme tak něžně.

– Henry David Thoreau

Neskôr som zistil, že svet sa dá zmeniť iba tak, že človek zmení sám seba.

Avšak, možno predsa existuje jeden spôsob, ako ho zmeniť -- urobiť ho šťastným a tým dosiahnuť, aby sa chcel zmeniť sám.

Nazdávam sa, že podobne ako so svetom, je to aj s človekom. Keď je niekto šťastný, túži sa stať lepším človekom, šíriť dobro - svojim svetlom v konečnom dôsledku robí šťastné aj svoje okolie.

Valná část lidí žije v tichém zoufalství. To, čemu se říká odevzdanost, je zatvrzelé zoufalství. Ze zoufalého města odcházíte na zoufalý venkov, jen abyste se potěšili nádherou norků a ondater. Navyklé, leč neuvědomované zoufalství prostupuje skrytě i tak zvané hry a kratochvíle. Žádné zábavné rozptýlení v nich nenacházíte – to se totiž dostavuje až po práci. Je však charakteristickým rysem moudrosti uvarovat se zoufalého počínaní.

Stáří není o nic – nebo sotva – způsobilejší poučovat než mládí, neboť nezískalo zdaleka tolik, kolik toho ztratilo.

Jak vždycky ukáže čas, lidé se trefí jen tam, kam míří. A proto – ač se jim to právě ani trochu nedaří – měli by raději mířit vysoko.

Od jeskyně jsme pokročili ke střechám z palmových listů, z kůry a větví, z vypjatých tkanin, z trávy a slámy, z prken a šindelů, z kamene a tašek. Nakonec už ani nevíme, co to je žít pod širým nebem; dokonale jsme zdomácněli, víc, než si uvědomujeme. Od krbu na pole je to hodně daleko. Bylo by snad dobře, kdybychom mohli více dní a nocí trávit bez oné přehrady mezi námi a nebeskými tělesy, kdyby k nám básník nepromlouval tolik z nějakého úkrytu pod střechou, a ani světec kdyby tam dlouho neprodléval. Ptáci v slujích nezpívají a ani holubice nevyznávají svou holubičí něhu v holubnících.

Ranní práce! V čem by vlastně měla na tomto světe – když se zardí Aurora a rozezvučí sochu Memnona – spočívat naše ranní práce? Míval jsem na svém psacím stole tři kusy vápence, ale pak jsem s hrůzou zjistil, že bych je měl denně oprašovat, zatímco kusy mého duševního nábytku zůstávaly dosud neoprášeny, a tak jsem ty kameny s odporem vyhodil z okna. Jak bych tedy snášel zařízený dům? To raději vysedávám pod širým nebem, neboť na trávě se prach neusazuje, leda tam, kde člověk zoral ladem ležící půdu.

Necením si u člověka v prvé řadě jeho přímosti a blahovůle – ty jsou, abych tak řekl, jeho stvolem a listy. Z rostlin, jejichž zeleň povadne, děláme bylinkové čaje pro nemocné; jejich užitek je tedy skromný a slouží ponejvíce mastičkářům. Chci od člověka jeho květ a plod, aby z něho ke mně zavanulo trochu vůně, a něco z jeho zralosti aby okořenilo naše vztahy. Jeho dobrota nesmí být jen nedokončeným, chvilkovým gestem, musí být něčím, co ho stále přerůstá, co ho vlastně nic nestojí, čeho si ani není vědom. Toto, jak praví Petr ve své Epištole, je ona láska, jež překryje množství hříchů. Filantrop příliš často zahlcuje lidstvo jakýmsi ovzduším vzpomínek na své vlastní přetrpěné žaly a říká tomu soucitění. Měli bychom rozdávat svou srdnatost a ne své zoufalství, své zdraví a pohodu a ne své neduhy, a dbát na to, abychom jimi nikoho nenakazili.

Musíme se učit znovu a znovu probouzet a setrvávat v bdělém stavu nikoli pomocí mechanických prostředků, ale nekonečným očekáváním ůsvitu, které nás neopouští ani v nejhlubším spánku. Neznám nic povzbudivějšího, než je nepopíratelná lidská způsobilost povznést svůj život vědomým úsilím. Je pěkné, když někdo umí namalovat obraz nebo vytesat sochu a zkrášlovat tak věci kolem nás; ale je mnohem úchvatnější vytesat a vymalovat samotný prostor či ovzduší, skrze něž hledíme na svět, a to v mravním smyslu dokážeme. Přičinit se o to, aby náš den byl hodnotný, to je věru veliké umění. Každý člověk je povinován vytvořit si i v maličkostech takový život, aby obstál v hodině nejnáročnějšího kritického soudu. Kdybychom odmítli či spíše vyčerpali všechny ty bezcenné informace, jichž se nám dostává od jiných, tajemné znamení z výšin nám dá jistě zřetelně na srozuměnou, jak se to dá provést.

Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil. Nechtěl jsem prožívat něco, co není život – vždyť žít je tak nádherné! A také jsem nechtěl trpně se odevzdávat osudu, ledaže by to bylo naprosto nezbytné. Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit života, vysát jej až k samé jeho dřeni, žít chlapsky a spartánsky, abych dokázal odmrštit všechno, co není životem, pokosit až docela při zemi široký řad, zahnat život do úzkých a omezit jej na nejnutnější míru, kdyby se ukázal ubohý, nu, pak jeho skutečnou ubohost beze zbytku pochopit a vyjevit ji světu; anebo, bude-li vznešený, sám na sobě jej zakusit a být schopen podat o něm pravdivé svědectví na své nejbližší výpravě mezi lidi. Neboť, jak zjišťuji, lidé jsou většinou v divných rozpacích, pokud jde o život, nejsou si jisti, zda je dílem ďáblovým nebo božím, a poněkud ukvapeně usoudili, že stěžejním cílem člověka na zemi je "věčně Boha velebiti a z něho se těšiti".

Lidstvo zatím ještě nečte díla velkých básníků, ta mohou číst zase jen velcí básnící. Jsou čtena asi tak, jako obecný lid čte ve hvězdách, nanejvýš zrakem astrologů, nikoli astronomů. Většina lidí se naučila číst jen pro potřeby docela nicotné, tak jako se naučili počítat, aby si vedli účty a v obchodování je nikdo neošidil; avšak o čtení jako o ušlechtilé duševní činnosti vědí pramálo nebo vůbec nic; a přece jen toto je hlubším smyslu četba, a ne něco, co nás jako přepych ukolébává a nechává usnout našim ušlechtilejším vlastnostem, nýbrž to, co musíme nedočkavě hltat a čemu ochotně zasvětíme ty nejčilejší, nejbdělejší hodiny.

Myslím, že mému zdraví docela svědčí, když zůstávám většinu času sám. Být ve společnosti i skvělých lidí brzy unaví a rozptyluje. Miluji samotu. Ještě jsem se nesetkal s druhem, který by byl tak družný, jako je samota. Jsme většinou opuštěnější, když vyjdeme mezi lidi, než když zůstaneme ve svém soukromí. Člověk myslící nebo pracující je vždycky sám, ať je kdekoliv. Samota se neměří mílemi prostoru, který dělí člověka od jeho bližních.

Společnost většinou za moc nestojí. Setkáváme se příliš nakrátko, takže ani nemáme čas najít v sobě navzájem nějaké nové hodnoty. Třikrát denně se setkáváme při jídle a jeden druhému dáváme znovu ochutnat kus toho starého plesnivého sýra, který zosobňujeme. Musili jsme se ustanovit na jistých pravidlech chování, aby tento náš častý styk byl vůbec snesitelný a nemuselo dojít k otevřené válce. Stýkáme se na poště, na různých dýcháncích a každý večer v kruhu rodinném, žijeme v příliš velkém houfu, navzájem si překážíme, klopýtáme jeden přes druhého, a tak podle mého mínění ztrácíme k sobě úctu. Všem významným a upřímným setkáním by jistě neublížilo, kdyby jich bylo méně.

Nejsem o nic opuštěnější než samojediná divizna nebo pampeliška na louce nebo list bobu nebo šťavel nebo ovád anebo čmelák. Nejsem o nic osamělejší než říčka Mill Brook nebo větrná korouhvička nebo Severka nebo jižní vítr anebo dubnový liják nebo lednová obleva nebo první pavouk v novém domě.

Z jakési slabosti charakteru předpokládáme jistý stav věcí a vžijeme se do něj, takže se ocitneme současně v dvojím stavu mysli, z něhož se dvojnásobně nesnadno vymaňujeme. V okamžicích jasného vědomí vnímáme pouze fakta, pouze stav, jaký je. Říkejte jen to, co nezbytně musíte říct, ne to, co by jste měli říkat. Jakákoli pravda je lepší než předstíraní pravdy.

Ze svého pokusu v lesích jsem získal aspoň tohle poučení: jestliže člověk zamíří bez váhání tam, kam ho vedou jeho sny, a vynasnaží se žít životem podle svých představ, dosáhne výsledku, s jakým se běžně nesetká. Některé věci hodí za hlavu, překročí neviditelnou hranici, nové, univerzální a snášenlivější zákony se začnou ustavovat kolem něho a v něm, anebo se staré zákony rozšíří a budou vykládány k jeho prospěchu v svobodnějším duchu a on bude žít, jak žijí svobodné bytosti vyššího řádu. Podle toho, jak oprostí svůj život, zjednoduší se i zákony vesmíru, a samota nebude samotou, ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí. Jestliže jste si vystavěli vzdušné zámky, pak jste nepracovali nadarmo; tam ve vzduchu totiž mají být. A teď je čas postavit pod nimi základy.

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu.

— Henry David Thoreau, narodený 12. júla 1817

Sám dôverne poznám toto osamelé túlanie, ale môj opis by ani zďaleka nedosiahol takúto kvalitu. Nazdávam sa, že existuje jediný spôsob, ako vytvoriť obraz, ako je tento – vydestilovať ho postupne kvapku po kvapke z každého putovania. Posúďte sami, prenechávam slovo, pán Henry David Thoreau.

Za každého počasí, v kteroukoli denní či noční hodinu snažím se dychtivě vnímat sebemenší záchvěv času a jako do kůry stromu vrýt si jej s užitkem do kůry mozkové; stát tam, kde se stýkají dvě věčnosti, minulost a budoucnost, což je přesně přítomný okamžik; cítit pod chodidly ono rozhraní.

...                        

Kdybych tak uměl předbíhat nejenom východ slunce a svítání, ale pokud možno i samu přírodu! Tolikrát za letních i zimních jiter, ještě než se kterýkoli z mých sousedů vůbec probral, byl jsem již na nohou! Nejeden můj spoluobčan mě bezpochyby potkal, když jsem se z takové pochůzky vracel – třeba farmář mířící ještě za šera do Bostonu nebo drvoštěp, kráčející za svou prací. Pravda, nikdy jsem slunci, když vycházelo, osobně neasistoval, ale ujišťuji vás: bylo nadmíru důležité, že jsem byl při tom.

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami. Jindy jsem z nějaké výspy nebo stromu jako z rozhledny obzíral okolí, abych mohl telegraficky ohlásit příchod něčeho nového, aneb jsem k večeru na vrcholku kopce čekal, až se dolů snese blankyt, abych si ho trochu nachytal – nikdy jsem ho ovšem moc nezachytil, to málo se jako mana zase rozpustilo na slunci.

Delší čas jsem byl zpravodajem časopisu ne příliš rozšířeného, jehož vydavatel však vůbec neuznával za vhodné otiskovat valnou část mých příspěvků, takže – jak už ti u autorů bývá – za své snažení jsem dostával jen tu práci. Nicméně v tomto případě bylo mi mé snažení samo dostatečnou odměnou.

Mnoho let jsem byl samozvaným inspektorem sněhových vánic a dešťových plískanic a konal jsem svou povinnost svědomitě; dohlížel jsem ani ne tak na silnice, ale spíš na lesní pěšiny a luční zkratky, aby nezarostly, aby mostky přes rokle a všechny cestičky byly schůdné za každého počasí tam, kde lidské šlápěje svědčily o jejich užitečnosti.

Také jsem se porozhlížel po skotačivém dobytku v naší obci, který se i bedlivého pastýře hodně nazlobí tím, že skáče přes ploty, a mému oku neunikly ani zastrčené kouty a odlehlé končiny hospodářství, třebaže jsem vždycky nevěděl, zda na příslušném poli pracuje Petr nebo Pavel – to moje starost nebyla. Zaléval jsem brusinky, ptačí třešně a břestovce, smolnou borovici a černý jasan, loubinec a žluté violky, které by jinak za sucha mohli uvadnout.

Takhle jsem si zkrátka počínal hezky dlouho – a věřte, nijak se neholedbám –, poctivě jsem si hleděl své práce, až mi posléze začalo svítat, že mě moji spoluobčané přece jen nepřijmou do řad obecních zaměstnanců a sotva z mé činnosti udělají sinekuru se skrovným důchodem. Mé účty, které jsem na mou duši vedl svědomitě, mi vlastně nikdy nikdo nerevidoval, tím méně uznal, tím méně proplatil a vyrovnal. S tím jsem si však hlavu nelámal.

— Henry David Thoreau, narodený 12. júla 1817

Kámen úrazu je, že lidé tak podléhají blbství; blbství zprava, zleva, ze středu nebo zepředu. Lidé by neměli zapomínat na vlastní přesvědčení a mozek. Když mluví nějaký debil, nepřebírat jeho debility. Také je nezbytné porvat se. Jedno s kým, ale porvat se o sebe, o vlastní přesvědčení. Mít pýchu a drzost vlastního názoru. A sklopit uši jen před pánem Bohem. Jen omezenec může vnucovat omezenou suverenitu nebo omezenou demokracii. Já ho nechci!

Karel Kryl